Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou od posledního rozšíření v roce 2007 tvoří 27 evropských států s téměř 500 miliony obyvatel (přibližně 7,5 % světové populace). EU vznikla z Evropského společenství v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva, která navazovala na evropský integrační proces od padesátých let. Mezi základní principy EU patří přenesení některých pravomocí národních států na Evropská společenství. EU má však pouze ty pravomoci, které jí byly svěřeny jednotlivými členskými státy, nelze tedy hovořit o EU jako o federaci. Její způsob rozhodování je ve světovém měřítku unikátní, proto je Evropská unie považována za státní uspořádání sui generis (= svého druhu, mající svérázný charakter). Cílem EU je vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie, podpora rozvoje a růstu hospodářství, zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a zlepšování životní úrovně a kvality životního prostředí. K zabezpečení těchto cílů slouží čtyři základní svobody vnitřního trhu: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a dále společné politiky Evropské unie například v oblastech hospodářské soutěže, měnové unie, společné obchodní politiky a zemědělství. Právní základ Evropských společenství představují především primární prameny, které mají povahu mezinárodních smluv, z nichž nejvýznamnější jsou zřizovací smlouvy, a sekundární prameny, jež se blíží právu vnitrostátnímu.[2] Mezi ně náleží přímo účinná nařízení a směrnice. Po otřesných zkušenostech 2. světové války bylo hlavním motivem evropské integrace začátku 50. let zabezpečení míru a bezpečnosti na kontinentě – převažoval názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale mezinárodní spolupráce. Zdůrazňovala se také potřeba „nového ducha“ v protikladu k předválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu. Robert Schuman, ministr zahraničí Francie, symbolicky 9. května 1950 předložil návrh sjednocené Evropy, známý jako Schumanův plán nebo deklarace[3] (komunistickými režimy pejorativně zvaný Schumanova doktrína[zdroj?]), který konkretizoval předcházející prohlášení západoevropských politiků. Tak vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO, 1952), Evropské hospodářské společenství (EHS, 1958) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom, 1958). Slučovací smlouva od roku 1967 spojila jejich řídící orgány a rozpočet v Evropská společenství. V roce 1985 byl přijat dokument Bílá kniha o opatřeních k dokončení vnitřního trhu do roku 1992, který analyzoval situaci jako podklad pro budoucí jednání o Jednotném evropském aktu. Ten spolu s Schengenskou dohodou o volném pohybu osob položil základ pro další integrační aktivity. Maastrichtská smlouva v roce 1992 přinesla výraznou reformu zakládajících smluv. Nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostí. Smlouva přejmenovala EHS na Evropské společenství a dala základ Evropské unii, která měla pomocí tzv. tří pilířů zastřešovat všechny existující integrační aktivity. V roce 1999 (účetně), resp. 2002 (hotovostně) byla zavedena společná měna euro. Přijetí postkomunistických států v letech 2004 a 2007 ukázalo podle zastánců hlubší integrace na potřebu reformy rozhodovacích procesů při rostoucím počtu členů, která by zvýšila pružnost a akceschopnost EU a vliv větších států. Snahu o sjednocení evropských orgánů a jasné vymezení pravomocí EU tzv. Evropskou ústavou však na jaře 2005 obyvatelé některých států v referendech odmítli. S platností od 1. 12. 2009 ji nahradila Lisabonská smlouva.